OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
HARDCORE SUPERSTAR nám na počátku letošního června servírují svůj další rock´n´rollový kus. A pokud bych měl novinku nějak úvest a dál pokračovat v pivních metaforách, tak bych napsal, že se tenhle v pořadí již šestý škopek nezdá tak řízným býti a poněkud hůře na chuť jest mu přicházeti. Pojďme tedy hned do toho, ať to ještě nezvětrá.
Než zde začneme rozmazávat míru našeho zklamaní, tak bychom si v první řadě měli přiznat, že jsme s těmito „Kronos” zažili několik neskutečných kaleb. Zvláště ta poslední, vzpomínate na to, jak jsme snili v tý urně, prostě neměla jedinou chybu. Takže, chlapi, i my jsme tak trošku přechlastaní a dost dobře nevíme, čím tu naši držku uspokojit. Největší problém shledávám v délce alba a tím i produkci, která to nebyla schopna ošetřit. Co naplat, že je kapela opět rozjetá jako švédský zájezd směřující vstříc dovolené v Thajsku. Energie je zde rozplizlá do téměr padesáti minut, které jsou vzhledem k aktuálním nápadům HARDCORE SUPERSTAR, založeným na ortodoxním vyznávání omezených možností žánru, zbytečně rušivým luxusem. Je jasné, že za skladby jako jsou „Nervous Breakdown” „Illegal Fun” a „Take´Em All Out” by kdejaké glam/sleazy těleso bylo schopno zastavit svoje zánovní křiváky, tak aby si dopřálo nějaké ty „Balls”. Jejich instalace na novince, bohužel, nezabírá.
Nicméně i tak, chlapi, máme pořád tu čest s hodně obstojným hustým bahnem, které nám neuvaří kdejaký holomek, jenž si v pondělí odbarví vlasy, zvýrazní oční kontury, vezme si sekeru a na sebe nějaký ty šokující hadry a po zbytek týdne svojí fistulí dojímá publikum rebel-love songama. Dokonce i pár milých překvapení nám „Beg For It” přineslo, především zajímavé vypískávané, westernově laděné intro v podobě „This Worm´s For Ennio” jako tribut Ennio Morriconemu. A pojďme si to, chlapi, přiznat, že nečekaně pomalá skladba „ Hope For A Normal Life” v polovině alba, představuje originalní švédské kapky Dr. Theisse, dodávající nám výdrž pro slabší polovinu druhou.
HARDCORE SUPERSTAR prodělali na konci první poloviny svého Mentally Damaged World Tour 2008 akutní změnu na postu kytaristy. Jejich dlouhodobou stálici Thomase Silvera musel narychlo pro turné po Austrálii a Japansku nahradit maestro Vic Zino. Tento bosenský rodák nakonec přijímá nabídku na trvalé angažmá a opouští CRAZY LIXX, kapelu, jenž sám spoluzakládal. Vic však jakoby jenom navlékl pomyslnou železnou košili od Thomase Silvera a žádné větší změny v celkovém hudebním výrazu kapely se tedy nekonaly. Novinka, stejně jako předchůdce, střílí znovu jen ostrými, protože „Beg For It”, „Into Debauchery”, „Shades of Grey”, „Remove My Brain” a „Innocent Boy” jsou kulky, které přímo zasahují buřičskou komoru posluchačova srdce. Vše je tedy zdánlivě v pořádku, ale problém vězí jen v tom, že se do této komory vejde pouze omezený počet projektilů. Rád bych tu papafrázoval refrén písně „Shades of Grey”, který jako by to celé potvrzoval: „I am what I am anyway and I don´t need your shit everyday I´m what I´m, shades of grey”.
„Beg For It” se nese ve stínu fámozního alba „Dreamin´ In The Casket” (2007), ale i tak je to jednoznačně druhá nejlepší věc, kterou HARDCORE SUPERSTAR přivedli na svět. Fandové žánru, nebojte se, i teď dostanete spoustu podnětů k tomu, abyste si vyřvali svojí prdel společně s výtečným Jocke Bergem za mikrofonem. Tak proč tady tolik remcám? Chlapi, jelikož mám tuhle kapelu dost rád, tak by ode mě bylo pokrytecké předstírat, že je vše v pořádku a nezmínit, co mě na ní momentálně trápí.
Fajn rock´n´rollové album servírující po vzoru svého předchůdce tuny energie, která se však i přes hudební upřímnost této kapely může začít zajídat.
7,5 / 10
Joakim Berg
- zpěv
Vic Zino
- kytara
Martin Sandvick
- baskytara
Magnus "Adde" Andreasson
- bicí
1. This Worm´s For Ennio
2. Beg For It
3. Into Debauchery
4. Shades Of Grey
5. Nervous Breakdown
6. Hope For A Normal Life
7. Don´t Care ´bout Your Bad Behaviour
8. Remove My Brain
9. Spit It Out
10. Illegal Fun
11. Take ´Em All Out
12. Innocent Boy
Split Your Lip (2010)
Beg For It (2009)
Dreamin´In The Casket (2007)
Hardcore Superstar (2005)
No Regrets (2003)
Thank You (For Letting Us Be Ourselves) (2001)
Bad Sneakers And A Piňa Colada (2000)
Vydáno: 2009
Vydavatel: Nuclear Blast
Stopáž: 48:35
Produkce: Adde, Johan Reiven, Risza, Sandwin
pepsi stone. Pod to sa podpisem. :) Novy song od Crashdiet tocim dookola.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.